Navigace
Obsah
Autogram Zvonimira Rogoze na snímku titulní stránky jeho pamětí nazvaných Mojih prvih sto godina dokládá jeho činorodost i v pokročilém věku. Paměti totiž začal sepisovat podle editora Pavao Cindriće až v 95 letech respektive v roce 1981, kdy ukončil divadelní kariéru. Text rozsáhlých memoárů pak dokončil těsně před jejich vydáním a vše sám přepsal na psacím stroji. Vzniklo tak fenomenální dílo zachycující jedno celé století se všemi zvraty, konflikty, odlišnými mentalitami atd. Svému působení v Československu v memoárech věnoval kapitoly Mých jedenadvacet pražských let (Moje dvadeset i jedno praško proljeće), Ve znamení hákového kříže (U znaku kukastoga križa), Česká hrdost (Češki ponos) a Na svobodě (U slobodi). Prostředí předválečného i poválečného Československa připomínají i další zmínky – např. sen o Eduardu Kohoutovi, ale také na straně 225 citovaný dopis z roku 1983 od tehdy čtyřiasedmdesátiletého pamětníka dr. Karla Vojtíška z Ostrova u Karlových Varů, v němž jeho pisatel, kdysi nadšený divák Národního divadla, vzpomínal na události staré 56 let: „V době vašich monologů zavládlo v publiku takové ticho, že jsem se ohlížel kolem sebe, přejíce si přesvědčit se, poslouchám-li já dánského prince v divadle, nebo mi to on říká někde v Dánsku ... Lepší doklad vašeho úspěchu neexistuje! ... Děkuji Vám za tak trvalý požitek dokonalého, obdivuhodného a velikého lidského ducha. Nejsou to slova obyčejného uznání, za tím stojí šedesátiletá zkušenost!“ a smutně dodává: „Odešel jste z Prahy bez skutečného rozloučení, příliš skromně a tiše...“ Tato slova zachycují stav typický pro režim v Československu po Únoru: veřejnost neměla možnost dostat se k informacím, jak to skutečně bylo, a tak i obdivovatelé podléhali představě, že Zvonimir Rogoz opustil Československo z vlastní vůle! Nikdy nezveřejněné zdůvodnění ve vypuzovacím dokumentu ale doslova uvádí, že by „jeho pobytem mohl být ohrožen veřejný pořádek, zřízení a bezpečnost státu, zvláště jeho hospodářské zájmy“. A odkud pramenily tyto obavy? Předně je třeba uvést, že byly vylhané a zastíraly skutečnost, že odmítl přijmout československé občanství. Tím by se ale stal snadnou kořistí v potenciálním vykonstruovaném procesu. Jako Jugoslávec se po roztržce Tita se Stalinem pak logicky stal nežádoucím...