Navigace
Obsah
To, že Zvonimir Rogoz na Československo a Prahu i přes neblahou zkušenost nikdy nezanevřel v podstatě potvrdil novinář Jan Hrobař, který na konci osmdesátých let minulého století působil v Záhřebu. Zvonimira Rogoze několikrát navštívil a vedl s ním rozhovory, které se pak sporadicky dostávaly i do československého tisku. Příkladem může být úryvek charakterizující tehdy stoletého herce: „Mluví stále česky a je to tím obdivuhodnější, že mu již sluch neslouží. Při našem prvním setkání někdy před deseti lety jsem to málem nepostřehl, jak mistrovsky se naučil slova sčítat z úst spolubesedníků.
Je stále skvělým společníkem, rád si zavtipkuje, při vzpomínkách přesně, i hlasově imituje své dávné druhy z Národního divadla, jednu chvíli si vzpomněl na Wolkerovu báseň a celou ji procítěně přednesl.“ (Jan Hrobař: Mých prvních sto let; Rudé právo, Praha; 10.10. 1987). V memoárech hereckých kolegů (Bedřich Karen, Eduard Kohout, Ladislav Pešek, Jan Pivec...) se o Zvonimiru Rogozovi objevují snad i díky cenzuře nebo skutečnosti, že vznikaly s velkým časovým odstupem, jen zmínky. Polistopadový vývoj v Československu v tomto směru mnoho změn nepřinesl – řada prvorepublikových hvězd se sice připomínala, ale záhy i umírala často v zapomenutí či izolaci (Adina Mandlová, Lída Baarová... Zvonimir Rogoz byl pak výrazněji vzpomenut jedině Zitou Kabátovou, jejíž hrob na Vyšehradském hřbitově je na snímku.